Maliarka okapov - příběh první

„Ako ty sa voláš, lásočka moja?“ „Ty si taká maliarka okapov.“

Maliarka... se začala probouzet a ještě než úplně otevřela oči, promítla si v duchu včerejší večer a noc. Až poté se rozhodla oči otevřít. Během několika vteřin přejela pohledem místnost, ve které se probudila - matrace s peřinami v proužkovaném povlečení, stůl a dvě židle, pytel plný krabiček od startek, rozmalované obrazy, plné popelníky, plecháček se zbytkem vína, videokazety, dalekohled namířený z vikýře na oblohu a neidentifikovatelnou skulpturu ze sádry a šroubů ležící na desce ze světlého dřeva uprostřed pokoje. Všechno bylo naštěstí přesně takové, jaké to v noci svým spánkem opustila. To ji uklidnilo.

Opatrně přelezla muže ležícího vedle ní na posteli, bleskurychle na sebe naházela oblečení a šla do koupelny. Tam z umyvadla štítivě dvěma prsty odstranila jakési trenýrky, zbytek hadrů tam nechala a začala si čistit zuby. Snažila se pastu plivat tak, aby neulpěla na mokrém oblečení na kraji umyvadla, nicméně vzhledem k celkovému stavu bytu jí to stejně bylo víceméně jedno a tak tato snaha byla jen pouze jakousi naučenou formalitou.

Když si vyčistila zuby, kartáček od jisté doby nosila stále s sebou, pustila z kohoutku proud studené vody, část nechala odtéct a pak pod proudící vodu rychle strčila svůj lehce napuchlý obličej. Užívala si ledovou vodu stékající jí po krku a tvářích a pomalu se jí vracely veškeré její vzpomínky.

Utřela se do trička, protože při pohledu na ručník nechtěla riskovat kožní infekci, a tak si po obličeji opět rozmázla zbytek barev ze včerejška. Ještě jí nestihly na tričku úplně zaschnout a tak teď měla na levé tváři velkou šmouhu zelenočervené barvy, s trochou žluté příměsi. Chvíli se pozorovala v zašlém zrcadle, pak si povzdechla a šla do hlavní místnosti. "Urban free man", jak mu během večera začala přezdívat, už vstal a právě něco lovil ve skříňce pod oknem. „Vždycky se ráno myješ tak, že jsi pak takhle krásně barevná?“ zeptal se. „Hm.“ odpověděla mu na to maliarka a nádherně se usmála. Vytáhl tričko, vyklepal z něj jakési drobky, přetáhl si ho přes hlavu, natáhl na nahé tělo červené manšestráky a praktickým tónem řekl, že už musí jít do práce.

V předsíni ještě pozdravila strom strčený za starou pračkou, obula si boty, vzala tašku s barvama a vyrazila na tramvaj. Byl už nejvyšší čas. Lidé začínali chodit za nákupy, do práce a neúprosná realita všedního dne se začala rozprostírat všude kolem.

Bylo na čase za sebou co nejdříve zabouchnout dveře do bytu. Mezi lidmi se cítila nesvá. Většinou se všude ihned stala středem pozornosti, přestože o to ani trochu nestála. Proto přes den vycházela ven jen v nejnutnějších případech a po většinu svého času zůstávala zavřená doma, ve svém suteréním bytě a kreslila si návrhy okapů.

Jen co se pak setmělo, vyrážela s tubami barev a štětců do ulic a plnila úkol, o kterém už dávno pořádně nevěděla, kdy a z jakého důvodu s ním vlastně začala. Večer jí lidé nevadili. V mihotavém světle pouličních lamp se jejich tváře měnily v přátelské tváře z nočních pohádek a z nějakého jí neznámého důvodu byla v noci schopná s nimi normálně komunikovat, pokud bylo třeba. V noci kolem sebe šířila zvláštní auru noblesnosti a nepřístupnosti, takže, přestože celý život strávila v hlavním městě, ve čtvrti s tou nejhorší pověstí, nikdy se jí v noci nic špatného nestalo. Naopak. Všechny krásný věci, které se jí kdy v životě staly, se odehrály v noci. Vzpomínky na hezké zážitky ve dne, pokud kdy nějaké byly, jí už dávno skoro vymizely z paměti.

Doma si napustila do hrnce vodu a ponořila do ní elektrickou spirálu. Za chvíli voda začala vřít, a tak do ní přisypala pořádnou hrst kafe, jehož vůně se spolu s párou začala šířit malým pokojem. Sevřela rukama horký hrnek, čichala vůni kávy a nechávala myšlenky volně plynout. 

"Urban free mana" potkala nedávno v noční tramvaji. Chtěla kousek popojet, tak nastoupila s náručí plnou štětců a kýblem barvy do vyhřáté tramvaje. Stoupla si co nejvíc dozadu, aby si jí pokud možno nikdo nevšiml. Celou dobu dělala, že necítí pohled upřený zezadu na krk. Až to nevydržel a oslovil ji. Jestli prý nejde na chvíli někam posedět. Byly tři hodiny ráno a kolem byla hluboká tma, kterou rozptylovalo jen mlžné světlo pouličních lamp. Ani neví, proč vlastně šla. Měla moc práce, nelíbil se jí a navíc už dlouho neměla náladu na to, aby šla někam s nějakým dávným kamarádem, natož s úplně cizím člověkem. Ze setkání s lidmi mívala někdy nepříjemné pocity. Nicméně čas od času dělala ve všem výjimky. Jakoby se na chvíli objevilo její dětské já, které už si dlouho nezaskotačilo a rozhodlo se vzít příběh do svých rukou.

Tak šla. Hodně mluvili. Hodně pili a kouřili. Taky hulili. I ona hulila. Divila se, čím jí ten člověk vlastně upoutal. Ale čas od času se stávalo, že ji někdo prostě "jen tak" uchvátil. Nikdy mezi nimi nebyla žádná na první pohled viditelná spojitost. Tenhle muž ji bavil. Zároveň ji přitahoval a děsil. V něčem, co zůstávalo ukryté hluboko uvnitř, se jí zdálo, že si dokonale rozumí. Zatímco mluvil, snažila se hledat spojitosti. Co spojovalo muže, které kdy "měla"? Vždycky jimi byla fascinována. Všemi. Nikdy neměla nic s mužem "jen tak", bez fascinace něčím. To nefungovalo. Všichni byli prostě něčím skvělí. Nebylo jich nijak zvlášť moc, protože byla dost samotářská a většinou si je vybírala podle jakýchsi zvláštních, silně individuálních kritérií, které nesplňovala většina mužské populace. Nebyla to klasická krása, co ji k nim táhlo. Ani těla. Žádný školy, kariéry, konta. To všechno byly jen přídavky k tomu, co hledala ona. Bylo tam jen charisma, myšlení, činnosti, které dělali, neviditelný energie. Většinou je spojovala nějaká forma uměleckého konání. V naprostý většině případů se nějak motali kolem hudby, malování nebo jiné formy kreativního tvoření. Vždy tam bylo alespoň jedno z toho. Tak různě se objevovali a zase mizeli. 

Většinou si na ně zvykla, milovala je a pak bolelo, když je zase ztratila. Ale i se vším se postupem času smiřovala a v podstatě s tím už dopředu počítala. Vzhledem k tomu, že ve svém okolí nenacházela žádné ideální vztahy ji to, ve své podstatě, ani nijak zvlášť nepřekvapovalo. Dokázala celkem příjemně žít i sama. Měla dost činností, které mohla dělat bez ohledu na to, jestli s někým nebo sama. Samota jí vyhovovala, i když věděla, že úplně pořád by takhle žít nechtěla. Jen nehodlala svůj život zaprodat nějakému kompromisnímu vztahu jen proto, aby splnila nějaká obecné podmínky "správného životního stylu". Postupem času si lépe a lépe vystačila sama.

Během toho, co "Urban free man" mluvil po cestě o svých plánech do budoucna (studium malířství, rekonstrukce starých domů, tvorba animovaných filmů) si vzpomněla na to, jak na jednom meditačním kurzu, na který ji kdysi dávno vzala teta, pohoršila všechny "meditační lidi" svým naprosto "nesluníčkovým" přístupem k životu. ("Počítám nejdřív s tím, že bude všechno černý a špatný a pak jsem někdy příjemně překvapená, když je to třeba i jen průměrně dobrý.") Podobné myšlenky pomáhaly před nástrahami okolního světa. Před nezvládnutými zkouškami, hádkami s příbuznými, rozchody, problémy s prací, penězmi apod. Od té chvíle získaly tenkrát na tom kurzu ona i sestřenice, která jako jediná nahlas potvrdila, že má na věc naprosto stejný názor, speciální povolení chodit na všechny meditace "indy-vindy" (= nemusely se jich už účastnit). Neviděla na svém postoji stále nic špatného. Navíc díky možnosti "individuálních meditací" podnikly díky tomu několik příjemných výletů do okolní krajiny, což jim dalo v té době určitě mnohem víc. Svým způsobem jí individualismus a jakýsi pesimistický realismus zůstával po celý další její život.

Zatímco s ním tedy letmo mluvila a procházeli se nočním městem, přemýšlela o všech svých vztazích. Než se stala definitivně Maliarkou okapů a pronajala si svůj malý sklepní byt (ani ne tak kvůli tomu, aby to působilo stylově, spíš kvůli absolutnímu nedostatku finančních prostředků), měla několik dlouhodobějších i krátkodobějších vztahů. Přemýšlela o těch, které pro ni byly významné a které jí něco do života daly. Co se týká významnějších vztahů, byl v jejím životě jeden jehovista vyhozený od jehovistů, hudebník, co se raději dal na politickou dráhu a malíř a muzikant, co byl více grafik. Z krátkodobějších bubeník, klarinetista, horolezec nebo jihoameričan (poslední dva asi jediní neměl nic společnýho s uměním). Všechny je svým způsobem dodnes milovala. Budu jednou milovat i tohohle nebo je to jen letmá letní záležitost? Co když má člověk prostě dané do života jen určité množství lásky a střídáním vztahů ji vyplýtvá na někoho nepravého a potom, když potká toho pravého, nezbyde mu jí už dost?

„Řekni mi něco o sobě.“ přerušila urban free mana uprostřed jejich rozmlouvání. 

„Občas mám chuť vraždit lidi.“ odpověděl jí na to. Jeho ruka ji hřála a jediný zvuk, co nějakou dobu poté narušoval noční ulici, byla ozvěna jejich kroků a bušících srdcí. Přitáhla si ho blíž k sobě a políbila ho. „Hm.“ řekla mu.

Jejich tváře se v průběhu cesty měnily podle toho, jak na ně dopadalo žluté světlo lamp. Světlo – stín, světlo – stín. Připadala si jako v jednom velkém, živém stínovém divadle.

„Musím jít domů.“ řekla mírně polohlasem. „Rozhodně tě musím doprovodit, aby se ti něco nestalo“ řekl jí na to. Šli několik hodin, přestože to bylo jen pár ulic. Nesl jí barvy a štětce a každou chvíli ji přitiskl někam do vchodu nebo nějakého výklenku a každé dva kroky se spolu vášnivě líbali. Už svítalo, když byla za rohem od svého domu. Málem si zapomněl vzít číslo, pak hned naskočil do tramvaje a zmizel. Rozednilo se a ona šla spát.

Odpoledne se probudila a myslela si, že vše byl jen sen. V klidu šla malovat návrhy svých okapových obrazů na večer, když jí přišla pozvánka na film. Lekce Faust. Takže ten člověk v noci nebyl klam. Něco ji k němu vášnivě přitahovalo. Nevěděla co to je. Možná už měla po delší době zase dost svojí samoty. Možná by měla poznávat nové lidi, třeba najde někoho, s kým by si sedli a mohli spolu šťastně žít ve svobodném vztahu. Od posledního rozchodu se její život ubíral zcela novým směrem a možná už byl čas na změnu.

Večer byla asi o půl hodiny později na domluveném místě. Nebyl tam. Měla s sebou knížku, dala si kafe a cigáro a v klidu si asi hodinu četla. Možná to byl jen sen. Bylo jí to skoro jedno. Trochu jo a trochu ne. Četla si, pila kafe za kafem a zapomněla na čas. Asi za hodinu jí přišla sms a za další půlhodinu přišel. Usnul. Bylo jí to jedno a strávila s ním příjemný večer. A posléze i noc. Pustili si Lekci Faust, aby byl dodržen kolorit. Jeho byt ji trochu děsil a on o něm tvrdil, že je to ateliér. Když se milovali, měla pocit, že nic krásnějšího nikdy nezažila. Jakoby se k ní choval se zvláštní úctou, jakou nikdy nepoznala. Cítila se o něco víc sama sebou. Proti svojí vůli se do něj zamilovala. Neměla to ráda, cítila pak, že nemá život úplně ve svých rukou a dělá věci, které nedokáže ovládnout. Přestávala být racionální. 

Občas si z něj trochu utahovala kvůli tomu neuvěřitelnýmu nepořádku, přestože sama měla doma chaos a většinu věcí pořád v krabicích. Párkrát se ještě takhle viděli. Povídali si o budoucnosti, o světě, o chaosu. Vyprávěli si trochu svoji minulost a jí se pořád zdálo, že je tam nějaká niterná vazba v jejich duších, která je spojovala. On hodně mluvil o místě, odkud pochází, jak ho ovlivňuje a jak je to tam zvláštní. Věřila mu, on sám byl zvláštní dost sám o sobě. Kdykoliv potkala někoho z jeho kraje, vždy mluvil o tom prostoru, jako by šlo o nějaký magnet, od kterého se lidé tam žijící chtějí odpoutat, ale nikdy toho nebudou dokonale schopni. 

Jednoho dne jí už nenapsal. Chvíli byla smutná, časem jí to bylo už zase jedno. Věděla, že je svobodný člověk a že jen ona se nechala příliš unést svými city.

Pak jí ještě několikrát zničehonic napsal a někam ji zval. Ale ona už nechtěla. Nechtěla se znovu zamilovat a trápit se. Doma měla ale ještě jeden příběh, který ji půjčil. Byl v knihovně a čekal na svůj čas. Vrátila mu ho jednoho dne, kdy se objevil náhodou u jejích dveří. Celkem příjemně si spolu popovídali, život už byl dávno tou dobou někde jinde. Doprovodil ji pak domů.

„Tak tohle jsou místa, kde jsi vyrostla a která tě formovala?“ řekl, když už byli skoro u jejího domu.

„Hm.“ odpověděla na to.

„Mám pro tebe ještě jeden příběh. Půjčím ti ho hned, jak se k tomu dostanu.“ řekl jí ještě a dal jí pusu.

„Hm.“ odpověděla a šla domů. Od té doby už se nikdy neviděli.

Jakub Kujan

Kraj mostecký

Tento kraj, jak měsíční skvrna,

jak díra v prdeli boží,

je přesycen bolševiky, zloději a chátrou,

o níž je škoda mluvit.

Proto dobří odcházejí do srdce Evropy,

přičuchávat prdům opilých připitomělých turistů,

jenž se procházejí po Matičce Praze,

jakoby byli přítomni jejímu založení.

Ještě nevím, kam přesně odejít,

ale snad to bude krásnější prdel,

než ta, kam se už ani čertu nechce.