Jména

Secret - MistoAcrilico - deviantart.com

Najedli se, i když chlapec spíš palačinky rovnou hltal, jaký měl hlad. Navíc takovou dobrotu ještě nikdy nejedl. Když vyrůstáte v poušti, nedostanete se k nijak převratným lahůdkám, a do této doby tak ani neměl k jídlu žádný bližší vztah. Když už bylo skoro všechno snědeno, vešla do dveří holčička z trhu. Ve chvíli, kdy uviděla chlapce, objevila se jí na čele hněvivá vráska a nezmizela po celou dobu, kdy si hladově nacpávala tváře zbytky palačinek. Dohltala, utřela si do rukávu z pusy marmeládu, podala mu upatlanou ruku a řekla: „Niime“. „Nammuk“ řekl chlapec po chvilce váhání, „já se jmenuju Nammuk.“ Jako malé dítě chlapec často vyzvídal na Muži svoje jméno. Nikdy se ho nedozvěděl. Až teď, naprosto přirozeně vyslovil slovo, o kterém věděl, že je ono. V tu chvíli se mu v mysli na vteřinu objevily jakési neznámé staré vzpomínky. Slyšel zvonivý, dívčí smích, zpěv a cítil vůni staré skříně, kde seděl schovaný uprostřed oblečení. „Jedna dvě, Jaaijo jde, Jaaijo si jde pro tebe!!!“ Zašlé obrazy doteď neznámých vzpomínek mu putovaly myslí, jako hustou, bílou mlhou.

Niime na něj nepřestala naštvaně koukat. Její tmavé oči se zabodávaly do těch jeho, jakoby podezřívavě zkoumaly veškerá hnutí jeho mysli.

„Půjdeš se mnou“ řekla autoritativně a okamžitě se zvedla a odešla z místnosti. Tentokrát už si ji Nammuk nenechal zmizet a jako blesk vyrazil za ní, s vlkem v patách.

.

.

.

Pokračování jde ztuha. Chce to najít systém pravidelnosti a vytrvalosti v psaní. Snad se to podaří alespoň na delší povídku. Kéž by.