Nammuk

Před nimi se otevíraly široké zelené pláně, nenaznačující, že by zemi postihla nějaká zkáza. Kolem se v klidu pásla stáda podhorského skotu a na obzoru se tyčily vysoké štíty Šedých hor. U špiček jejich ostrých vrcholů se nervózně kumulovala výhružná šedočerná oblaka.

Nammuk kolem sebe cítil ostrý, čerstvý vítr. Nic neviděl, ale vnímal velkou rozlehlost okolí, ve vzduchu cítil vlhko a jakýsi lehký, zlověstný magnetismus. Čas od času ucítil zápach síry, stejný, jako cítil v zemi Narkoleptů. První den jeli na sobích mulách až do setmění, utábořili si v podhůří Šedých hor. Rozdělali oheň, na kterém si v kotlíku ohřáli ovčí maso s lišejníkem. Nic jiného již delší dobu netvořilo jídelníček místních obyvatel. Choulili se do plášťů v nočním chladu a jeden po druhém si začali vyprávět příběhy.

...

A pak ty doteky. Hrubé končetiny, které mu prohmatávaly tělo. Prsty se mu zabodávaly do měkkých částí těla a prozkoumávaly mu vnitřní orgány. Drápy mu drásaly kůži. Slizová hmota mu obalovala paže. Systematicky byl čímsi opatláván, až mu zbyl čistý jen obličej. Ten mu byl pravidelně otírán. Snažil se v šeru rozpoznat, co se děje, ale obraz okolí mu zůstával čím dál tím víc skrytý. Necítil bolest, vlastně mu to nebylo ani nepříjemné. Ze začátku byl z věcí udiven, ale po nějaké době si na nové okolnosti zvykl a jen pozoroval, co se bude dít dál. Nemohl se hýbat, nemohl mluvit a ani vydávat žádné zvuky a prakticky nic neviděl. Mohl jen přemýšlet. Ale ať přemýšlel, jak přemýšlel, nedokázal nic kloudného vymyslet a na nic přijít.

O chlapci, jenž se duší dotýkal hvězd

Nammuk bojoval s touhou otevřít oči a poznat je, Narkolepty. „Ne!“ vykřikla Niime. „To nesmíš, nedělej to!“ Svírala mu ruku tak, že mu skoro zmodrala. Nammuk držel v mysli své myšlenky. Bojoval sám se sebou, se svým strachem a intuicí oči otevřít. Potom násilím, sám proti pudu sebezáchovy začal rozevírat víčka.

Maliarka okapov - příběh první

„Ako ty sa voláš, lásočka moja?“ „Ty si taká maliarka okapov.“

Maliarka... se začala probouzet a ještě než úplně otevřela oči, promítla si v duchu včerejší večer a noc. Až poté se rozhodla oči otevřít. Během několika vteřin přejela pohledem místnost, ve které se probudila - matrace s peřinami v proužkovaném povlečení, stůl a dvě židle, pytel plný krabiček od startek, rozmalované obrazy, plné popelníky, plecháček se zbytkem vína, videokazety, dalekohled namířený z vikýře na oblohu a neidentifikovatelnou skulpturu ze sádry a šroubů ležící na desce ze světlého dřeva uprostřed pokoje. Všechno bylo naštěstí přesně takové, jaké to v noci svým spánkem opustila. To ji uklidnilo.

Jména

Secret - MistoAcrilico - deviantart.com

Najedli se, i když chlapec spíš palačinky rovnou hltal, jaký měl hlad. Navíc takovou dobrotu ještě nikdy nejedl. Když vyrůstáte v poušti, nedostanete se k nijak převratným lahůdkám, a do této doby tak ani neměl k jídlu žádný bližší vztah. Když už bylo skoro všechno snědeno, vešla do dveří holčička z trhu. Ve chvíli, kdy uviděla chlapce, objevila se jí na čele hněvivá vráska a nezmizela po celou dobu, kdy si hladově nacpávala tváře zbytky palačinek. Dohltala, utřela si do rukávu z pusy marmeládu, podala mu upatlanou ruku a řekla: „Niime“. „Nammuk“ řekl chlapec po chvilce váhání, „já se jmenuju Nammuk.“ Jako malé dítě chlapec často vyzvídal na Muži svoje jméno. Nikdy se ho nedozvěděl. Až teď, naprosto přirozeně vyslovil slovo, o kterém věděl, že je ono. V tu chvíli se mu v mysli na vteřinu objevily jakési neznámé staré vzpomínky. Slyšel zvonivý, dívčí smích, zpěv a cítil vůni staré skříně, kde seděl schovaný uprostřed oblečení. „Jedna dvě, Jaaijo jde, Jaaijo si jde pro tebe!!!“ Zašlé obrazy doteď neznámých vzpomínek mu putovaly myslí, jako hustou, bílou mlhou.

Niime na něj nepřestala naštvaně koukat. Její tmavé oči se zabodávaly do těch jeho, jakoby podezřívavě zkoumaly veškerá hnutí jeho mysli.

„Půjdeš se mnou“ řekla autoritativně a okamžitě se zvedla a odešla z místnosti. Tentokrát už si ji Nammuk nenechal zmizet a jako blesk vyrazil za ní, s vlkem v patách.

.

.

.

Pokračování jde ztuha. Chce to najít systém pravidelnosti a vytrvalosti v psaní. Snad se to podaří alespoň na delší povídku. Kéž by. 

.....

Boy - Jennbawa - deviantart.com

Chlapci zatím připadalo, že vlk mluví v hádankách, ale usilovně si slova ukládal do paměti. Vlk seděl tak nějak nezvykle. Jakoby prokazoval domu svým posedem hlubokou úctu. Zdi porůstala směs pnoucích bylin. Chlapec poznával lístky podobné bazalce, drobné stonky tymiánu, v rozích ve velkých trsech omamně voněla máta a meduňka. Mezi bazalkou a dalšími bylinami se žlutě smály kvítky podbělu, modré kvítky chrp a mnoho dalších, chlapci neznámých bylin. Všechny byliny podivným, zkrouceným způsobem dokázaly porůst celý dům až ke střeše, kde se na slunci a mírném větru chvěly bílé stvoly jitrocele, o něco výše se kývaly velké lodyhy slunečně rozkvetlých divizen a husté trsy nachových levandulí. Kolem se jinak nepohnulo nic živého. Čas jakoby se zastavil. Takhle tam seděli nějakou dobu. Chlapec se nemohl vynadívat na tu krásu. Nosem nasával snovou vůni bylin a později zavřel oči, jakoby doufal, že tento omamný stav bude trvat navždy. Čekal, co se bude dít dál.

.

.

.

Jak to asi dopadne? To nikdo netuší. Pokud se chlapec nezasekne navždy v nějaké části příběhu, dostane se určitě daleko. O dost dál, než já nebo ty. Mnohem víc dál, než kdokoliv jiný. Po jeho cestě totiž nemůže kráčet nikdo jiný, než on sám. Pokud.

Příběh

S čekáním je to jako se západem Slunce. Musíš vydržet, abys zažil tu krásu, ale zároveň riskuješ, že poté nevyjde měsíc a ty se nadále dočkáš jen tmy. Nicméně pokud i tak vytrváš, vědomí toho, že Slunce musí ráno zase vyjít, ti pomůže temnotu překonat.

Pomalu, ale jistě ukrajuji kousíčky svého příběhu.

Začíná to vypadat jako něco, co bych třeba i mohla dokončit.

Budování trpělivosti a vytrvalosti je ale stále nutné.

:o)